Environmentální žal a co s ním

Všude kolem vyprahlá krajina a bude to jen horší. Lesy padají pod kůrovcem, trávníky jsou spálené, studny prázdné. Má vůbec smysl chodit do práce a vydělávat na hypotéku, když moje děti budou žít v úplně jiném světě? Nemám si radši pořídit stádo koz a brokovnici nebo se začít učit islandsky? Všechno, co mi dřív působilo radost, se najednou zdá ploché a bezbarvé. Anebo přímo škodlivé: létat do zahraničí je špatné, kupovat si nové oblečení je špatné, vařit z masa je špatné… Tohle všechno je vlastně i moje vina. Co se to se mnou děje? Jak to, že všichni kolem mě pořád normálně fungují? Proč to není denně na titulních stránkách všech novin? Proč se s tím klimatem ještě pořád nic nedělá?

Environmentální žal je poměrně nové téma a ani všichni odborníci s ním ještě neumějí správně pracovat. V naší kultuře se psychické i fyzické problémy často interpretují jako projev nějaké nerovnováhy v životě daného člověka, tedy dotyčný si za ně vlastně může jakoby sám („tak dlouho se nervovala, až dostala rakovinu“). Pokud někdo cítí přílišný stres, radí se mu, aby změnil svůj život či pracoval na zklidnění své psychiky, která zřejmě reaguje přehnaně. U environmentálního žalu ale tento přístup nedává úplně smysl. Pokud cítíme smutek a tíseň kvůli destrukci našeho životního prostředí, jde o pocity zcela oprávněné a naprosto adekvátní vážnosti situace. Úpravou svého osobního životního stylu klimatickou krizi již nezastavíme a jakákoliv snaha tyto emoce zablokovat by byla vlastně popřením objektivních vnějších dějů. Klimatická a ekologická krize je tu, je zcela reálná a je naprosto logické, že v nás vyvolává děs a deprese. Tyto pocity je třeba přijmout a prožít, podobně, jako kdyby nám umíral někdo blízký či vyhořel dům. Opravdu se to děje, opravdu se to děje nám, tady a teď, opravdu je to vážné a bude to ještě horší, opravdu to ovlivní všechny naše plány, opravdu už nic nebude jako dřív. Je to příšerně nefér, ale je to prostě tak.

Že to jsme v rámci celé společnosti právě my, na koho tato strašlivá úzkost dopadá, je samozřejmě také nefér. O kolik příjemnější by bylo žít dál jako dřív, plánovat si kariéru nebo se úplně obyčejně těšit na příští dovolenou… Je to hodně bolestivý proces a různé fáze žalu se většinou mnohokrát vracejí, ale lidé z klimahnutí se shodují, že nakonec nejvíc pomáhá vnímat tyto pocity jako podnět k osobnímu osvobození a v určitém smyslu dar. Život s vědomím blížící se katastrofy je nesmírně trpký a tíživý, ale zároveň vlastně i velmi jednoduchý. Podobně jako pacient s nepříznivou diagnózou najednou mnohem lépe cítíme, co je pro nás opravdu podstatné a čím už se naopak vůbec nemá smysl trápit. Nebývale ostře vnímáme nádheru mizející přírody, těšíme se z času stráveného s rodinou a přáteli, od digitálních zážitků se vracíme k činnostem ve hmotném světě. Uvědomujeme si, že řada věcí v našem životě je navzdory stavu světa stále v pořádku a můžeme za ně být vděční. Najednou žijeme v prostoru, kde je vše mnohem intenzivnější – jak trápení, tak i radost.

Lidé po narození prvního dítěte často pocítí silnou spřízněnost s dalšími rodiči po celém světě (a mnohdy nejen těmi lidskými) – pozorují u nich stejnou bázeň, odpovědnost, starosti, bezmoc i lásku, jakou cítí i oni sami. Nad svým dosavadním dospělým životem měli určitou kontrolu, ale chování i budoucnost tohoto malého tvora mohou ovlivnit jen částečně, což může být nečekaná a velmi hluboká zkušenost. Podobně dnes našimi pohodlnými jistotami otřásá v řádově větším měřítku i klimatická a ekologická krize – vidina mnoha ztrát, válek, hladu či ničivého počasí nás také najednou sbližuje se všemi ostatními obyvateli naší planety. I s těmi, kteří tu již nejsou a jejichž pocity jsme si dosud mohli nanejvýš jen představovat nad starými rodinnými fotografiemi či učebnicemi dějepisu. Jako bychom se skrze smutek a tíseň více přiblížili obecné podstatě lidství – či něčeho ještě širšího, co sdílíme i se zvířaty a rostlinami, a možná i se řekami či horami. Spíš než vládci svého osudu jsme prostě jen další z mnoha bytostí snažících se přežít na modré kouli letící vesmírem.

Možná nás to povede ke změně bydliště či povolání, rozvázání nefunkčních vztahů nebo přehodnocení životních cílů. Dost možná ztratíme některé staré přátele a najdeme nečekané nové. Možná se naučíme lépe starat o svou vlastní duševní pohodu, možná budeme potřebovat odbornou pomoc. Možná budeme cítit jako nepřirozené či nespravedlivé, že lidem kolem nás se podobné věci nedějí – ale blížící se změny postupně dopadnou na všechny, takže to, že jsme mezi prvními, kteří je vnímají, je v určitém pohledu naopak vlastně výhodné. Nadchází doba, kdy se budou rozpadat další a další jistoty a lidstvo bude muset řešit řadu hlubokých simultánních krizí. Jak aktuálně ukazuje koronavirová pandemie, environmentální žal a klimatický stres mohou být vlastně i určitým psychickým očkováním, které nám umožní další zvraty v osobním, národním i celoplanetárním měřítku lépe zvládnout.

Citliví jedinci, kteří silně vnímají utrpení a zkázu přírodního světa, jsou pro své společenství jakýmsi důlním kanárkem a plní vlastně funkci imunitního systému. Většina orgánů lidstva ještě funguje v běžném režimu, ale naše buňky již cítí nejvyšší poplach, bojují každá za sebe i koordinovaně spolu a nutí k odezvě také zbytek těla. Věřme, že se nám to podaří včas, a mezitím také pečujme sami o sebe, abychom tuto mimořádnou zátěž zvládli. Je na každém, aby vyzkoušel, co jemu osobně nejlépe prospěje. Doporučujeme sdílet svoje pocity s podobně zasaženými lidmi a zapojit se do činnosti klimatického hnutí. Prvotní paniku i pocit bezmoci lze přinejmenším částečně rozpustit vzájemným vyměňováním zkušeností a informací, navázáním nových vztahů a spoluprací se společným cílem. I další lidé kolem nás zažívají totéž a můžeme s tím ještě zkusit něco dělat – to jsou hlavní zjištění, která pomáhají.

V rámci hnutí Extinction Rebellion klademe silný důraz na regenerativní kulturu, tedy podpůrné struktury a akce, které pomáhají členům i příznivcům se svými pocity pracovat, předcházet vyhoření a zároveň vytvářet základ odolné společnosti. Každý z nás někdy cítil či stále cítí stres z budoucnosti a vinu za svůj podíl na stavu světa. Tyto emoce přicházejí zcela zákonitě, jsou úplně legitimní a aktivismus je dobrým způsobem, jak je smysluplně ventilovat. I v rámci klimatického hnutí se ovšem musíme starat také sami o sebe a svou psychickou pohodu. Více o našich hodnotách si můžete přečíst zde. Níže pod obrázkem najdete další zdroje, které se vztahují k problematice environmentálního žalu a mohou vám pomoci se co nejlépe vyrovnat s tím vaším.

Je naprosto logické, že se cítíte špatně. Nejste v tom sami. Tato zkušenost je nevyhnutelná a nezbytná. Vyhledejte pomoc, pečujte o sebe a učte se postupně prožít a využít své pocity ke svému prospěchu a k prospěchu celé planety. Je to nekončící proces a jsme v něm všichni spolu.

S láskou a odvahou
Vaše XR CZ

Zdroje k environmentálnímu žalu

Nejste v tom sami

• Žal žen – dokument o tom, jak se s environmentálním žalem vyrovnávají členky a příznivkyně XR (česky)
• Environmentální žal – obdobný dokument z dílny ČT, další pohledy na věc a osobní zkušenosti (česky)
• How scientists are coping with ecological grief – článek o tom, jak se s environmentálním žalem vyrovnávají vědci (anglicky)
• Duševní nemoc může být i odrazem vnějšího světa – rozhovor s terapeutkou Zdeňkou Voštovou, která se na environmentální žal specializuje (česky)

Co teď dál

• Psychická (ne)pohoda v době sucha a co s tím – článek Zdeňky Voštové (česky)
• Climate and Mind – rozcestník klimaticko-psychologických textů pro veřejnost i odborníky (anglicky)
• In the Room With Climate Anxiety – soubor populárně naučných psychiatrických textů (anglicky)
• Manage Climate Change Anxiety With These Cold-War Coping Techniques – úvod do techniky Joanny Macyové (anglicky)
• Why we all need to stop worrying about climate change (and what to do instead) – osobní úvaha na téma, jak k environmentálnímu žalu přistoupit z druhé strany (anglicky)
• Hell Yeah Self Care – návod, proč a jak pečovat o vlastní pohodu (anglicky)

Pro rodiče

• How to talk to kids about climate change without scaring them – článek na téma, jak mluvit o klimatu s dětmi (anglicky)
• Beginning the climate conversation – další, detailnější rady pro rodiče (anglicky)
• Jak mluvit s dětmi o klimatické změně? – kratší článek (česky)
  

Další inspirace

• Facing Extinction – rozsáhlý „paliativní“ esej Catherine Ingramové o povaze lidstva a stavu světa, náladu vám určitě nezlepší, ale může poskytnout nové úhly pohledu (anglicky)
• Post-Doom Soul Nourishment – depresivní i povznášející úvahy k poslechu (anglicky)
• On the Power—and Danger—of Climate Fiction – rozhovor se spisovatelem Jeffem VanderMeerem o lidském vztahu k přírodě, umění a aktivismu (anglicky)
• knihy The Spell of the Sensuous a Becoming Animal Davida Abrama a Braiding Sweetgrass Robin Wall Kimmererové – jak na přehodnocení našeho vztahu k přírodnímu světu (anglicky, česky vyšla sbírka Abramových esejů Procitnutí do živé země)
• kniha This Civilization is Finished – upřímný rozhovor s mluvčím XR Rupertem Readem o tom, co dál, když přijmeme klimatickou krizi jako fakt (anglicky)